Dovětek

Milý čtenáři,

po tom, co se mi stalo, je tě důvěřovat ve svět. Děje se mi, že namátkově věřím věcem přitaženým za vlasy a to hlavně proto, že mi Sára a Jonáš prostě jen chybí.

Nejsem přčený, že se známe ze skauta, nebo, že bych byl slon, který mi vlezl do prdele, ale duše psychotika v podezření, že mi Sára s Jonášem něco tají, je schopna si myslet o vesmíru cokoli, když to alespoň částečně vysvětluje kde jsem a kým jsem a proč se toto děje.

Je svým způsobem děsivé, čeho je má mysl schopná, co si dokáže myslet a co umí brát vážně. Stačil by mi jeden dotek a její slovo, abych věděl, kde jsem, ale žít v bezvědomí o jejím životě mě dohání k šílenostem. Jednoho dne jsem se modlil, aby dítě počaté v sanitce, které mi měla nosit, nemělo dvě hlavičky, jedna vzpomínka mi prostě napovídala, že jsem zplodil ďábla, jindy jsem stahoval veškeré zprávy o válce na Ukrajině do svého počítače, abych zařídil, že o všem válečném dění budou oni vědět dopředu, jindy jsem se šel ptát na MatFyz, jestli tam nestuduju. Jindy jsem se podezíral, že jsem způsobil starci srdeční selhání, ještě jindy jsem přátele podezíral, že vyrobili mrtvolu Andreje a natočili o tom s Kazmou hádanku. Ještě jindy jsem byl slavný herec ve filmu.

Jsem zoufale ztracen ve světě, kde zmizeli dva dobří přátelé, nic horšího se nestalo, chci aby pochopili, proč je chci zpátky, chci aby pochopili, že svět bez nich prostě znamená ztrátu jakékoli jistoty ve fyzično světa, v realitu a neměl bych důvod se pokoušet spojovat symboly a události, kdybych mohl věřit v to, co mi řeknou oni. Zejména oni dva: Jonáš a Sára.

Nebojím se říct, že Jonáš se chová jako kretén, vymlouvá se a snad předstírá, že věc nechápe, chtěl bych, aby se vrátil jako přítel, s kterým můžu věřit světu a aby se Sára vyznala ze slov, které stály jako spouštěč chorého uvažování.

Udělal jsem dost: Věřil jsem v moc hudby, svým specifickým způsobem, věděl jsem, že jestli nic jiného kolem mě není, hudba tu být musí, nelze si představit působení něčeho, co není a i kdyby byla jen v mé hlavě, tak prostě žije a žije se mnou.

Doteku, zraku, sluchu, věřit nemusím, ale dílo musí být. Dílo musí existovat v celistvosti, cokoli by chybělo by bylo poznat při poslechu. Když se vysloví skladba od první noty k poslední, věřím v ní a věřím v ní víc, než tomu, že jsem včera večeřel, nebo, že právě píšu do počítače tato slova.

Můj ostrov žité reality je v cyklech Harmonizace šílenství, nejde o přespříliš expresivní, nebo trýznivá díla, je to můj život v kostce, smíška skladatele, který má lidi rád. Ostrovy bezpečí, doteky lásky, písně o smyslu, život zvuku, jako katedrál vnitřního domova umělce, který na chvíli ztratil víru ve svět.

S přáteli, kteří nezradili se můžu navždy zbavit paranoiy a věřit tolik všemu, co mě obklopuje, jako věřím svému dílu.

Jen s nimi můzpátky do světa bez slona v prdeli, do světa bez červích děr, do světa bez strojů času, do světa bez duchů zemřelých.

Když nebudou chtít, zůstanu kde jsem, ztracený, zmatený, nešťastný.

Miluju už lidi, nemusíme být se Sárou partnery, ale ztráta kontaktu pro mě znamená život v klamu. Chtěl bych, aby to dopochopila, aby věděla, co se mi s touto neznámou v mé rovnici, může ocitnout v hlavě za bordel.

Nevěřím, že se známe ze skauta, že moje doktorka je její máma. Ale bez ní mě napadají věci, které si myslet nechci, jsem podezíravý vůči všem, komu mohlo být prorokováno, co se se mnou bude dít, všichni moji přátelé můžou všechno dávno vědět a nikdo mi nic neřekne.

Kdybych ji jen mohl chytit kolem ramen a říct si: “Tady, teď, já a ty a nic navíc, žádné hádanky, žádná tajemství, žádné domněnky, jen dotek.”